Povídka – Temnota

Vzhledem k tomu, že možná budou nějaké technické problémy se zítřejším vydáním, tak vám přináším alespoň tuto povídku. Sice nedosahuje délky naší chystané povídky, ale zato je velice zajímavá. Nemá žádné pokračování, takže se dostanete k něčemu co má jasně daný začátek i konec. Příjemné čtení.

Věděla, že jí už nikdo nepomůže, ale musela dál doufat, že přijde někdo, kdo ji z této situace dostane. Netušila, kde je a co se jí vlastně stalo. Jen seděla a všude kolem ní byla naprostá tma. Neviděla vůbec nic a myslela na svého přítele, který ji už jistě hledá. Kolena přitisknutá k tělu a snažila se prohlédnout do neprostupné tmy. Bála se jí a teď byla zcela obklopená svým největším strachem. Stále se snažila vzpomenout, kde asi je, ale nic nepomáhalo. Její hlava byla zcela čistá a příchod si vůbec nepamatovala. Nikde neslyšela ani hlásku nebo nějaký zvuk, který by ji dal naději, že není v místnosti sama. Potom si začala klást otázky.

Je opravdu v místnosti? Není náhodou v nějaké jeskyni? Opravdu má přítele? Bude ji vůbec někdo hledat? Pokud se o nic nepokusí, zemře sama v naprosté tmě strašnou smrtí?

Poslední otázka ji tak vyděsila, začaly se ji svírat plíce a ona propadla naprosté panice. Začala kolem sebe metat rukama a hledala něco, co by ji řeklo, kde vlastně je. Nic nenašla a pod nohama jako by také nic neměla. Její panika se začala ještě víc stupňovat a po krátké chvilce začala divoce řvát.

„Pomoc pomoooc prosím slyší mě někdo pomooooc!“

Slyšela jen sama sebe, a jak se její hlas odráží od stěn. Rozběhla se, přímo před sebe ruce natažené a hledala konec. Narazila do zdi. Jako by nečekala, že se někde zastaví, chvíli stála a jen osahávala to, co právě našla. Studená a vlhká zeď. Držela se u zdi a pomalu šla podél ní, aby narazila na vedlejší stěnu, ale nic nenašla. Chvíli si vydechla a rozhodla se v pátrání pokračovat, ale ani tentokrát se nedopídila k další stěně. Věděla, že musí někde být, ale neviděla vůbec nic. Temnota byla všude, kam se podívala a ona propadla naprosté zoufalosti. Začala si uvědomovat, že ji zřejmě nikdo nenajde a ona zemře. Opakovala si tuhle myšlenku pořád dokola a začala se smiřovat se svým osudem.

Seděla, opět nohy u sebe a čekala, až přijde to, co ukončí její trápení. Nevěděla, jak dlouho už je v tomto temném pekle. Podle toho jak její mozek začal reagovat, tak snad i několik dní. Už slyšela dokonce i hlasy, které ji našeptávaly pomalu a potichu její nezvratný osud.

„Zemřeš holčičko, zemřeš, o to my se postaráme a věř mi, že to nebude nic příjemného.“

Nevnímala je, snažila si zacpat uši, ale i přesto je pořád slyšela. Snažila si vnutit myšlenku, že je hluchá, ale ani to nepomáhalo.

Najednou vše ztichlo a ona uslyšela z dálky kroky.

Její zachránce? Přišel si pro ni někdo konečně? Chce ji zabít?

Těšila se na každou možnost, která ji čekala. Vstala a přesto, že se jí podlomila kolena, se snažila udržet vzpřímeně. Natočila se směrem k centru zvuků a těšila se na konec.

„Slečno, jste v pořádku?“ mladý mužský hlas se ozval hned po tom, co utichly kroky. „Panebože co se vám stalo, vždyť jste celá domlácená,“ stále pokračoval a ona nevěděla, kdo to je. Neviděla ho a bála se, že znovu začíná propadat šílenství.

„Vidíte mě?“ Hlas zněl přímo přední a ona ucítila jeho dech. „Slečno, asi jste slepá, že?“ Konečně jí došlo, proč nic nevidí a začala si pomalu vzpomínat.

Šla ven se svým vodícím psem a ten ji v bouřce zřejmě utekl. Snažila se najít cestu ven, ale hluk, který vydávala bouřka, ji připravil i o další smysl. Bála se a snažila se najít úkryt. Poslední na co si vzpomínala, bylo to, že narazila na něco tvrdého a pak se jen probudila ve světě plném naprosté temnoty. Sama a zmatená bez pomoci, na pospas přírodě. Tentokrát měla štěstí a našel jí náhodný muž. Pokud by ovšem nepřišel, tak by tady v místnosti bez podlahy a bez konce zřejmě zemřela.