Prach #0

Pilotní díl krátké povídky s názvem Prach. Přeji příjemné ač krátké počtení a budu se těšit u dalšího dílu. Samozřejmě ocení veškerou kritiku, komentář či prosté hodnocení.

Vyprahlou planinou se líně táhl vysoký stín. Jen těžko rozeznatelné dvě dolní končetiny a shrbený trup, jeho kroky se hluboce propadaly do hlubokého písku. Malá zrnka, která kdysi byla skálou se energicky hrnula z duny dolů. Vše okolo bylo naprosto mrtvé a jediným tvorem, který kráčel po rozpálené poušti byl sluncem a horkem vyprahlý stín.

Jen několik minut trvalo než slunce zašlo za obzor a ze stínu se stal pouští zdolaný člověk. Jeho tvář byla seschlá, oční víčka propadlá a samotné oči bílé jako sníh, jen sem tam se mihla červená žilka. Byl to slepý tulák, který marně hledal místo k napojení a odpočinku. Ztracená duše na věčnost kráčející věčností. Ač vydával hlasité chrapění nebyl schopen vydat ze sebe jediné slovo. Rty si z hladu snědl sám už před lety, stejně tak jako obě ruce. Hlasivky mu spálilo horko a plíce zasypal písek. Bloudil bez naděje na záchranu před věčným utrpením.

Líné tělo se z ničeho nic zastavilo, zmrzačená a horkem znetvořená hlava se pomalu otočila směrem k západu. Byl slepý, ale uši měl ostražité a připravené ulovit jakýkoliv zvuk. Hlava se natáčela ze strany na stranu a přemýšlivě hleděla do nikdy nekončící pouště.

Snad jako by vánek větru? Tichý výdech jiného tuláka? Ne, to musí být něco jiného.

Tělo se namáhavě otočilo ve směru kam už hlava zírala několik sekund. Tmou se linulo tiché šustění, nenápadný a jemný zvuk připomínající tření látky o písek. To je ono!

Pokud by tulák mohl vykřiknout, jeho hlas by letěl pouští jako volný pták. Ovšem z jeho hrdla prorvala se pouhá sprška krve. Nohy začaly předhánět jedna druhou a on ač k smrti vyčerpaný a na půl mrtví vydal se po směru toho co šimralo ho nepříjemně v uchu.

„Ani se nehni“ šeptl někdo v černo černé tmě „myslim, že tady někde je“ ruka pevně uchopila pažbu zbraně. Hledáček zvědavě prohledával obzor, ale nikde nebyl žádný pohyb.

„Vidíš něco?“ ozvalo se podruhé, ale hlas byl jiný jako by mladší a jemnější „no tak vidíš něco?“

Tulák tiše přemýšlel ve svém nitru, je tomu už několik desítek let co slyšel lidský hlas. Tolik radosti v srdci už dlouho nepocítil. Místo slzy se mu zpod bílého oka prorvalo se jen několik zrnek písku. Zastavil se.

„Mám ho“ znovu se mihnul ve tmě něčí hlas

Tulák se otočil směrem, ze kterého zaslechl naději pro svou ztracenou duši.

Prásk! „Dostal si ho?“ rána ze zbraně a v zápětí nedočkavý hlas. Nocí zazněl zvuk těla dopajícího na měký písek. Z rány na hrudi netekla žádná krev, tu poslední vyprsknul pří pokusu vykříknout po nedalekých živých.

Tulák pociťoval křivdu, tolik si přál vidět zase své blízké a ti ho místo hřejivého přijetí zabijí. Byla to chladná a nemilosrná smrt. Místo bolesti mu, ale tělem procházel pocit naplnění a toliv vytouženého klidu. Ti dva jejichž pach cítil tak blízko přivedli jeho staré a unavené duši věčný klid.