Dobrý den pane Horníčku, je mi velkou ctí, že jsem vám mohl napsat. Proč Vám, ale píši. Ne, nemyslete si není to snad kvůli tomu, že bych se chtěl zviditelnit ve stylu, který jste psal vy, to ne. Je to právě kvůli tomu co jsem od Vás četl, respektive poslouchal Dopisy z Provence. Nedávno jsem knihu dokončil a žasl nad tím jak zlehka jste dokázal psát. Poslouchal jsem Váš hlas, který mne provázel po kraji nádherné Francie a seznamoval mě s umělci, které jsem znal, jen důležitost jsem jim nepřikládal. Byl jsem s Vámi všude a chápal Vaše nadšení jak z kraje, tak i pozůstatku, který zde zůstal po adresátech vašich dopisů. Je ovšem jedno jestli to byli osoby fiktivní či reálné, z vašich úst byla čest jejich jménu naprosto jasná.
Dovolte mi pane Horníčku, abych tak drze popsal cestu naši a tom čím jste ve mne znovu probudil lásku k psanému slovu, kterou jsem před lety ztratil. Seznámil jsem se s vámi už dávno. Nebojím se tvrdit, že to bylo kvůli mému otci. Je to člověk vtipný a hodný, často jsem ho viděl v popisech otce pana Wericha. Ano i tam jsem s vámi byl a seděl u stolu, když jste pronášel ty kouzelná slova s dalším mistrem vašeho oboru. Pozorně jsem naslouchal každému slovu a žasl s jakou obyčejností, lidskostí a prostým vtipem jste sršeli. Neberte to prosím jako urážku, spíše jako poctu, pokud možno. V dnešním světě tato ctnost totiž chybí. Neznám nikoho kdo by tvořil jako vy a přitom byl stále tím chlapcem, kterým byl než přišel k hraní, k divadlu a umělecké tvorbě vůbec. Posluchačem jsem byl pečlivým a všiml jsem si, že krom vtipu (při rozhovorech s panem Werichem i ostatními) jste měl jakousi skrytou úctu ve vašem hlase. Podivný podtón, který ve mě budil pocit jako bych byl vaším přítelem a vy jste mi vyprávěl zážitky ze svého života. Kéž bych tím přítelem mohl být.
Musím se přiznat, že v okamžiku, kdy jsem se zaposlouchal do vašich vyprávění byl jsem jako v transu. Čas zase jednu ubíhal příjemným tempem a svět okolo zdál se být poněkud krásnější. V nitru sebe sama jsem uvažoval o knize, kterou bych rád napsal a zároveň cestoval po vašem boku v Provence. Vím už jsem zmiňoval na začátku, ale tento nedávný zážitek byl a je pro mne snad nejsilnější. Váš výběr slov, jemnost k jazyku a elegance se kterou jste kráčel krajem byla pro mne dokonalá. Úcta k těm, kteří s námi již nejsou byla vyřknuta z vašich úst naprosto dokonalým způsobem. Popis kraje nedoznával podobnosti s nikým jiným. Jenže tu pravou krásu člověk pozná až má jak porovnat. Ve Francii jsem byl a poznal jsem krásu, která tam spočívá. Kouzlo nízkých vršků a nekonečných vinic. Sladká chuť ranních paprsků dopadajících na jemnou kůži krásné Francouzsky. Dokonalost povahy, která je té naší tak blízká, ale zároveň naprosto jiná. To je to srovnání, které jsem získal a znovu našel právě u vaší knihy.
Děkuji vám tedy pane Horníčku za to, že jsem mohl být vaším hostem v Hovorech H, posluchačem na Kampě s panem Werichem a oddaným společníkem na cestách po Provence a Francii celé. Doufám, že tento dopis není posledním, který vám píšu.
Meonys 