Pod teplou dekou, za silným sklem tiše hleděl z okna do zuřící vánice. Vítr proháněl vločky noční oblohou, meluzína zpívala do oken. Zavrtěl hlavou a otočil se na druhý bok s peřinou přitaženou ještě výš než předtím. Raději zavřel oči. Snad se mu to jen zdálo, ale místo pištivého zpěvu větru jako by slyšel slova. Jemná slůvka ukrytá hluboko pod nánosem větru. Sotva se vítr na chvíli utišil a sním i jemný hlas, tak pod jeho oknem zapraskal sníh. Jednou, podruhé a přestal přesně pod jeho oknem. Ve strachu se neodvažoval vyhlédnout ven. Představoval si vysokou příšeru, která tiskla ledově lesklé oči na okno pokoje zírajíc přímo na něj. Víčka tisknul křečovitě k sobě, tělo se třáslo pod náporem děsu.
Ze všeho ho však vytrhnul hlasitý zvuk. Opatrně vykoukl z pod peřiny. K jeho překvapení na něj nezírala nestvůra ze strašidelných příběhů, ale rozpláclý kus sněhu. Nestihl se vzpamatovat z překvapení a do druhé poloviny okna přistála další koule. Nikdy si nemyslel, že strašidelní netvoři hází kusy sněhu. S peřinou přes hlavu se opatrně zvedl na kolena. Postel protestovala tichým zamručením pér, přiblížil se k pravému dolnímu rohu okna. Natáhl hlavu, dole v silném větru a s nohama zabořenýma hluboko ve sněhu stála postava přibližně jeho výšky. Kolem krku obmotanou dlouhou červenou šálu, která poskakovala nahoru a dolů. Podivný zjev najednou zvedl pravou ruku a zamával.
„Ahoj“ zašeptal do ticha pokoje, skoro okamžitě mu však došlo, že člověk dole ho neslyší. Zvedl tedy taky ruku a opětoval gesto. Rukavice tentokrát změnila směr v náznaku, aby vyšel ven. Při myšlence na zimu a nepříjemný vítr se otřásl. Rychle zavrtěl hlavou. Ještě ani neskočil a drobná postava pokrčila rameny. Vzápětí vítr zavál o něco silněji, noc se opět proměnila v černobílou zpěvačku jako předtím. Ten, kdo ještě před chvílí stál dole byl pryč a sním i stopy ve sněhu.
Jen blázen by si však myslel, že té noci David ještě usnul. Rychle si rozsvítil lampičku a vše si začal zapisovat do deníku. Rozřešená ruka vepisovala jedno slovo za druhým. Zatímco jeho hlavu opouštěl poslední náznak strachu a přenášel se na papír. Pod dopsání vše zavřel, nenápadně vykoukl ven v naději, že ještě zahlédne to, co ho lákalo ven. Nic, jen vánice, sníh a tma. Opět se posadil, popadl knihu a začetl se. Během pár, když se mu začali zavírat oči koutkem oka zahlédl jasně červenou. V mžiku se otočil ve směru barvy jako zuřivý býk. Na skříni, která oddělovala postel od dveří ležela šála. Pletená s bílými konečky. Zcela suchá, úhledně poskládaná.
Snažil se marně vzpomenout, jestli tam byla, když přišel. Možná ano, při příchodu si nevšímal ničeho než pohodlné postele a hřejivého topení. Jenže, proč by mu někdo dával tu samou šálu jako měla ta postava venku? Určitě by si všiml tak jasné barvy, když přišel domů.
Meonys 