Slunce pomalu zapadalo za obzor rozlehlé krajiny, ukrývalo své paprsky pod závoj přicházející temnoty. Dech světla se pomalu zklidňoval a slábl pod peřinou končícího dne. Posledních pár paprsků se lesklo na kočičích hlavách, které zdobily náměstí.
Její kroky byly zatím opatrné, našlapovala na studenou zem a pozorovala obličeje lidí, kteří jí míjeli. Připadala si, tak sama i přesto, že byla uprostřed davu její srdce bylo opuštěné. Se zapadajícím sluncem se stále víc ochlazovalo a její jemná kůže se otřásla pod pohlazení chladu. Přicházela noc a s ní i oni, moc dobře si byla vědomá rizika, které podstupuje, ale stejně neutekla. Drobnými krůčky konečně došla pod pouliční lampu. Vzhlédla nahoru na zdroj světla, který jí oslňoval. Z myšlenek jí vytrhl jemný závan větru, konečně se otočila a pochopila.
Překrásné náměstí malého města se utápělo v černé mlze. Lidé, které ještě před chvilkou míjela byli pryč. Její oči se marně snažily prohlédnout černou clonu, která jí oddělovala od reality. Jediný zdroj světla byla lampa pod kterou stála. Její světlo se obtížně loudilo z poza špinavého skla, zdálo se, že pomalu mizí pod náporem temnoty. V koutku oka si všimla jak kousek od ní dopadl bílí kus papíru s krátkým textem. Zvedla ho, písmo bylo obtížně čitelné, ale sotva ho rozluštila ucítila nápor strachu.
Světlo tě nezachrání, tvoje noční můra už začala.
Meonys 